Tajemství extrémního makra aneb Focení s obráceným objektivem
vloženo 7. 12. 2013
Nejspíše jste už někdy zírali na detailní snímky hmyzu, na kterých šlo skoro spočítat, z kolika očí je složené hmyzí oko poskládáno. I já takhle mnohokrát koukal na fotky jiných fotografů a říkal si, že na tohle se svou technikou v žádném případě nedosáhnu. Jenže pak se ukázalo, že to až tak složité není a pokud člověk zná pár fíglů, zvládne takové fotky se základním vybavením. Nevěříte? O důvod víc číst dál.
S kamarádem a fotografem Tomášem Caskou (můžete si prohlédnout jeho stránky) jsme si s focením makra dost hráli a zkoušeli všemožné věci. Jednou mi Tomáš poslal odkaz na stránky jiného fotografa, který se specializuje na focení skákavek – drobných pavoučků, jejichž velikosti se počítají v řádech jednotek milimetrů. Desítky dokonale ostrých fotek různých druhů skákavek ve zvětšení hodném spíše mikroskopu než fotoaparátu; ten chlapík to prostě uměl. To by ještě nebylo nic tak neobvyklého, kdyby to nefotil se základním objektivem od Canonu, který obvykle bývá prodáván v setu s těmi nejlevnějšími těly!
Objektiv nasadí na foťák obráceně, čili reverzně, jak se častěji říká. O této metodě jsem věděl už dříve a také jsem ji několikrát zkoušel, jenže výsledky nikdy nebyly přesvědčivé, a tak jsem toho vždy po chvilce nechal. Tohle mě však povzbudilo k tomu, abych si začal znovu hrát a hledat, v čem je háček. Tomáše samozřejmě také. Zkoušeli jsme leccos, jenže fotky nikdy nebyly ani z poloviny tak ostré, jak je má zmíněný fotograf skákavek.
Pak jsem na to přišel – clona! Ano, je to o nastavení clony v objektivu. Když se totiž elektronický objektiv od foťáku standardní cestou odpojí, clona je vždy otevřená na maximum, tzv. „na plnou díru“, a to u takového zvětšení snižuje hloubku ostrosti na nepoužitelné hodnoty. Jenže jak zajistit, aby clona byla otevřena jen natolik, nakolik potřebujeme? Po chvilce zkoušení jsem našel na svém Panasonicu DMC-G2 tlačítko, které jsem nikdy předtím nepotřeboval použít. Je určeno k náhledu hloubky ostrosti a způsobí, že když jej stisknu a poté objektiv odpojím, clona zůstane v takovém nastavení, jak jsem na těle naprogramoval. Něco podobného existuje i u jiných fotoaparátů, avšak ne u všech.
Takže začněme od začátku. Co k tomu budeme potřebovat? Na těle až tak nezáleží, spíše se zaměříme na výběr objektivu. Na těle záleží jen v případě, že máme elektronicky ovládaný objektiv a potřebujeme ono „kouzelné tlačítko“, o kterém jsem psal v minulém odstavci. Pokud to na foťáku nastavit nelze, máme smůlu. Musíme sáhnout po objektivu starším nebo zkrátka jiném plně manuálním, kde se clona nastavuje kroužkem přímo na objektivu. U manuálních skel je nastavení clony značně jednodušší a pro tento účel se hodí více jak moderní elektronické objektivy. To je však jen otázka pohodlí a mnohem více záleží na optických vlastnostech objektivu, konkrétně hlavně ohniskové vzdálenosti. Při reverzním použití objektivu se jeho vlastnosti otočí o 180 stupňů. Čím kratší (malá ohnisková vzdálenost) sklo je, tím více zvětšuje. Největšího zvětšení tedy dosáhneme, když reverzně nasadíme na foťák extrémně širokoúhlý objektiv označovaný jako „rybí oko“; naopak pokud se o to samé budeme pokoušet s teleobjektivem, ničeho nedosáhneme. Pro tento účel tedy potřebujeme spíše širokoúhlé objektivy, řekněme od 7 do 22 mm. Záleží také na velikosti čipu u foťáku, ale to teď řešit nebudeme. Já si například zejména k tomuto účelu pořídil manuální rybí oko Samyang s pevnou ohniskovou vzdálenosti 7.5 mm, kterým je mimochodem focena většina makrofotek ilustrujících tento článek.
Objektiv musíme nějak připevnit k tělu fotoaparátu. K tomu se prodávají tzv. reverzní kroužky. Je to jen kus kovu se dvěma závity, ale svůj účel plní skvěle. Bohužel ne všechny typy objektivů se dají pomocí reverzního kroužku připojit. Například právě rybí oka obvykle nemají závit pro filtry, kterými by se k reverznímu kroužku přišroubovala. Pak musí nastoupit česká vynalézavost a vyrobit něco jiného. Já to vyřešil tak, že jsem si koupil druhou přední krytku objektivu, do ní propálil otvor (vyříznout nešel) a přilepil to k reverznímu kroužku. Funguje to. Musíme dbát na to, aby objektiv nejen spolehlivě držel, ale také aby spojem nepronikalo světlo na čip. To by dělalo při focení problémy.
Je tu pochopitelně také možnost objektiv u foťáku při focení přidržovat rukou. Když bude člověk zručný a mít alespoň 3 ruce, možná si s tím vystačí. Já to ze začátku tak dělal, ale je to vážně unavující. Obzvláště musíte dávat pozor, aby vám nepronikalo světlo na čip i jinudy než skrze objektiv. Dalším důvodem, proč je to složité, je fakt, že se většinou neobejdete bez externího blesku, neboť přirozené světlo při vyšším clonovém čísle málokdy stačí. A blesk je často třeba držet v ruce.
Připravíme si objekt na focení, nastavíme potřebnou techniku. Clonu na objektivu bych doporučil držet na středních až vyšších hodnotách, kde je přijatelná hloubka ostrosti. Stejně ale počítejte s tím, že hloubka ostrosti nebude veliká. Ostříme jednoduše tak, že fotoaparát přibližujeme a oddalujeme od fotografovaného předmětu. Počítejte také s tím, že ze začátku uděláte třeba i stovky fotek, abyste z nich pak vybrali jen několik použitelných. Ostření s přivřenou clonou a při takovém zvětšení není žádný med a do správného zaostření se trefuje těžko. Výsledky však stojí za to.
Ze začátku je dobré trénovat na objektech, které vám neutečou nebo na hmyzu, který je mrtvý nebo aspoň zchlazený v lednici, aby se na chvíli přestal hýbat a neutíkal. Na focení živých a hýbajících se objektů se vrhněte až tehdy, kdy tuto techniku lépe ovládáte, jinak máte mizivou šanci na úspěch. Aspoň s technickým vybavením, které jsem používal já, to opravdu chtělo dávku trpělivosti.
Výsledné fotografie samozřejmě zaslouží větší či menší postproces. Kromě běžných úprav kontrastu a barevnosti se připravte na retušování skvrn způsobených špinavým čipem. Pokud fotoaparát používáte, nějaké nečistoty se na čip vždy dostanou. Při běžném focení se neprojeví, ale když zvýšíte clonové číslo, ukáží se v plné kráse.